príbeh maltezáka
Ahoj, tady George z Chicaga. Zkusím napsat jeden můj příběh, který se stal asi před 20 lety. Tento příběh začal v době, když moje dcerky byly malé a stále si přály pejska, asi jako každé malé dítě. I já mám strašně rád psy, ale moje bývalá manželka moc ne a to je dost podstatné v tomto příběhu.
Jednoho krásného dne jsem koupil malé štěňátko, byl to maltézáček. Dcery měly ohromnou radost a já snad ještě větší! Bydleli jsme v jednom pražském bytě a zahrádku jsme neměli, proto časté procházky s Jarčou byly nutn. Musím podoktnout, že Jarča byla ten malý roztomilý maltézáček. Na každé procházce nas potkávala jedna starčí babička a vždy obdivovala Jarču a Jarča se jí odvděčila počůranou nohou a někdy to i odnesly punčocháče. Tato starší babička hraje v mém příběhu dost podstatnou roli, jak poznáte na konci.
Jednoho krásneho dne, jak už to v některých rodinách bývá, mi moje, dnes už bývalá manželka řekla, no vlastně krutě oznámila toto: "Buď já nebo ten pes!!!" A já omámený láskou k mé ženě, no prostě jsem udělal něco, co mám před očima ještě dnes. Ten večer, bylo asi 11 hodin, jsem vzal milovanou Jarču, odvezl jsem ji autem asi 5km daleko a nechal jsem ji u řeky, kde byly obydlené domy a doufal jsem, že ji nějaký slušný člověk, na rozdil ode mne, najde. Tu noc jsem se vrátil domů, bývalá manzelka byla ráda, ale já jsem byl zoufalý z toho, co jsem udělal! Když píši tyto řádky, ještě teď mi běhá mráz po zádech!! Asi po 2 hodinách jsem měl takové strašné výčitky svědomí, nastartoval jsem auto, nehleděl jsem na řeči manželky a se slzami v očích jsem se vrátil pro Jarču. Hledal jsem ji snad 2hodiny, nemohl jsem ji najít, byl jsem už zoufalý, když jsem najednou zaslechl psí pláč, ano byl to plá, věřte nebo nevěřte, ale i psi umějí brečet! Ano, byla to Jarča, celá se třásla a snad nemusím popisovat, jakou měla radost, když jsem se pro ni vrátil.
Druhý den ráno jsem přemýšlel, jak z tohoto problému. V tu chvíli jsem si vzpomněl na starou babičku, která potkávala Jarču na její každodenni procházce. V tu chvili mi bleskl hlavou nápad a dnes vím, že ten nápad byl ten nejlepší. Druhy den na procházce s Jarčou jsme potkali zase tu babičku a já měl vymyšlený plán. Jelikož babička vždy říkala, jak je to krasný pejsek a že by chtěla taky takového, tak když jsme ji potkali a zase vychvalovala Jarču a samozřejmě Jarča babičce počůrala a roztrhala punčocháče, tak jsem se mile babičky zeptal, jestli by Jarču nechtěla. Babička si v první chvíli myslela, že si dělám legraci. Legraci jsem si nedělal a hned jsem babičce s radostí daroval Jarču. Nikdy jsem neviděl tak smutné oči psa, ale zase jsem nikdy neviděl, jak stará babička omládla o několik let! Asi za dva roky jsem tuto babičku i s Jarčou potkal a první slova této dobré ženy, byla: "Jarču Vám nevrátím ani za milion korun!!!" Dnes už takové výčitky svědomí nemám, jelikož vím, že Jarča byla v dobrých rukou a dnes, když hladím svého Beníčka, tak si na tuto nemilou historku vždy vzpomenu
a věřte, psí pláč je to nejhorší, co může člověk slyšet. Vím, že tento můj příběh není moc radostný, ale hlavní je, že konec byl šťastný!
Dnes mám stejného pejska jménem Beníček a manželku, která našeho pejska má ráda. Miluje ho a nedala by ho nikomu na světě. A tímto končí můj příběh, ale omlouvám se, tento příběh jsem psal od srdce a ne jako slohový úkol.
S pozdravem George, Beníček a Alenka