sebapoškodzovanie
12. 4. 2009
Odborníci píší něco, co se učili s největší pravděpodobností na škole, že to je porucha a musí se to léčit, ale ono se to léčit nedá, snad jen pomalu odvykat. V jejich článcích najdete pouze to, co to teoreticky je, ale proč to někdo dělá prakticky? Co z toho má? Z těchto článků nevyčtete nic, jen teorii, jak jinak, když to nikdy nezažili. Ten, kdo tím trpí, ten se v tom prostě nenajde.
Takže...sebepoškozování je působení si zranění, je jedno čím, když máte takové stavy je vám jedno, že to něčím bolí víc a něčím míň, hlavně, že to bolí a vám to poznamená. Na okolí a co tomu řeknou lidé se nedíváte, je vám to prostě jedno. Jen chcete na chvíli něco cítit - bolest, nebo se zblázníte. Je to táké časté u depresí, máte psychickou bolest a tak ji vyrovnáváte tou fyzickou, není to způsob jak se zabít, ale způsob, jak se vám uleví. Je to nevysvětlitelný pocit, co zažíváte, ale myslím, že to někteří z vás pochopí až příliš dobře, protože to znáte. Kdyby jste si neubližovali, pak by to bylo ještě horší, takto se soustředíte na něco jiného, na bolest, na krev a na depresi v tu chvíli ne, uleví se vám.
Ale pozor! Když tohle u vás přeroste do takového stavu, že si budete ubližovat čím dál častěji a ani ne v takových situacích (deprese), ale jen lehčích, pak se hlídejte. Je jen krůček k tomu umět se pořezat do kosti, když vám nevyjde nějaká věc, co vás jen mrzí a jste z ní smutní, nebo jen z nudy. Potom se velmi těžko hledá cesta zpět.
Sebepoškozování představuje chování bez vědomého a cíleného záměru zemřít, jehož důsledkem je poškození tělesné integrity. Přesná definice takového jednání je nesnadná a nemá charakter přesné klinické deskripce a klasifikace.
Sebepoškozování v klinickém slova smyslu představuje kategorii, která má sociální kontext a sociokulturní pozadí. Zacházení s lidským tělem je determinováno sociálními okolnostmi a rituály, které mají kulturní a sociální význam. Tyto okolnosti rozhodují o tom, které zásahy do lidského těla lze pokládat za konveční normu (např. tetování nebo piercing) a které již mají charakter poškozování v patologickém slova smyslu.
Budeme charakterizovat termíny, které se vyskytují v odborné literatuře a popisují patologické sebepoškozující chování. Je zřejmé, že sebepoškozující a suicidální chování se odlišuje, ale to odlišení nebývá vždycky v klinické praxi snadné.
Automutilace(self-mutilation)
Představuje sebepoškození, kde nejčastější motivace vyplývá z psychologické poruchy a sebepoškození může mít symbolický význam. Příkladem je automutilace zaměřená proti části těla(např ruce, genitáliím, jazyku, očím.,..) symbolicky vyjadřují patologické pocity viny a sebepotrestání při těžké depresi. Bizardní automutilace se mohou vyskytnout u pacientů trpících schizofrenním onemocněním. Automutilace se také může vyskytnout jako vedlejší produkt neobvyklých sexuálních praktik sadomasochistického charakteru, nebo u osob s poruchami osobnosti u zátěžových situacích jako např. trestní stíhání, pobyt ve vězení, nedobrovolná hospitilalizace.
Sebepoškozování
Termín, který je nejčastěji spojován s vědomým, záměrným, často opakovaným sebepoškozoáním (sebezraňováním) bez vědomé suicidální motivace, v němž dochází k narušení tělesné integrity, bez závažného letálního dosahu. Nejčastěji jde o řezná poranění kůže, škrábance, vyřezávání znaků do kůže. K sebepoškozování bývají používány ostré předměty, jako např. sklo, žiletky... Další formou poškozování bývají popáleniny (např cigaretou nebo zapalovačem). Uváděné motivace pro sebepoškozování jsou rozličné. Nejčastěji uváděným motivem bývá pocit vzteku na sebe samého, úleva od napětí, někdy též přání zemřít. Sebepoškozování je považováno za jeden ze znaků narušené osobnosti, nejčastěji hraničního charakteru. Do okruhu sebepoškozování bývá zahrnováno i předávkování léky, které je opakováno a není u něj patrný žádný suicidální motiv. I když v sebepoškozujícím chování můžeme nalézt apel na okolí, nebývá snaha o získání pozornosti okolí jediným motivačním mechanismem.
Syndrom záměrného sebepoškozování (deliberate self-harn)
Představuje širší pojetí sebepoškozujícího chování, které je vydělené z kategorie suicidálních pokusů a zahrnuje sebepoškozování jako specifický patologický projev u poruch osobnosti, nebo u pacientů s poruchami příijmu potravy (zejména mentální bulimie) a pacientů závislých na návykových látkách.
Syndrom pořezaného zápěstí (wrist-cutting,slashing)
Má chrakter sebepoškozování, v němž dominuje pořezávání, typicky na zápěstí a předloktí, které nemá vědomý suicidální motiv. Popisuje se, že afektivivní projevy, které provázejí sebepoškozování, mají specifickou dynamiku a průběh. Pacienti prožívají tenzi a disforii. Sebepořezání vede k úlevě a k opakování tohoto jednání. Osoby, které se pořezávají, mají snahu proti tomuto jednání bojovat, ale při snaze ovládnout se prožívají napětí, dysforii a vztek, afektovanou kombinaci, která vede k opakování sebepoškozujícího jednání.
Předávkování léky(self-poisoning,overdosing)
Představuje neindikované, nepřiměřené, nebo nadměrné užití dávky léků bez zřetelného sociálního úmyslu. Předávkování bývá často opakované. Může jít o léky, které byly pacientovi předepsány, nebo které patří někomu z rodiny, ale i takové, které náhodně najde v domácí lékarničce.